~When I see you, I have a reason to laugh.~

Upřímná slova lásky (7.11.2010)

24. července 2011 v 9:10 | Miu


Je pěkný, to ano, ale místy lehce absurdní... x3






"Stávej Reito." Budil mě čísi hlas. Otevřel jsem oči a zadíval se do toho usměvavého obličeje. Miloval jsem taková rána. "Co se děje?" zakničel jsem a znovu jsem zavrtal hlavu do polštáře. "Jdu do práce. A večer bych chtěl, abys šel se mnou na pracovní schůzku." Zašeptal mi do ucha a z čela mi smetl pramínek mých blonďatých vlasů. "Musím tam s tebou jít?" otázal jsem se a obtočil jsem svou ruku kolem jeho krku. "Jakožto můj manžel a milenec, by jsi tam být měl, ale přežil bych to." Odpověděl a vtiskl mi polibek na čelo. "Je to přední Tokijská smetánka a asi by jim přišlo zvláštní, kdybych se tam ocitl bez tebe." Dodal. "Dobrá… Půjdu tam s tebou. V kolik?" zeptal jsem se s nádechem do smutna. "V šest se tady pro tebe stavím. V obýváku máš položený oblek, tak buď připravený." Odvětil, prohrábl se prsty mými spánkem zacuchanými vlasy a odešel.
Byl jsem s ním už něco přes rok. Jak on říkal, od té doby co jsem s ním, se mu vše daří. Aoiimu patřil celý řetězec hotelů v Tokiu. Hotely to byly dost luxusní a nabídl přístřeší všem, kteří měli peníze. Díky své chytrosti a lstivosti jeho účet přetékal miliardami a díky jeho šarmu se ještě více plnil. Potkal jsem ho, když mi bylo necelých osmnáct. Zemřeli mi rodiče a on se mě "ujal". Byl jsem mu za to moc vděčný, ale v jeho myšlenkách jsem se nikdy moc dobře nevyznal. Jednou se ke mně choval, tak že mě miluje, ale druhý den jako bych tam nebyl. Nikdy mi pořádně neřekl, co ke mně cítí.
Na své nahé tělo jsem natáhl pouze bílý, hebký župan a došoural jsem se do kuchyně. Postavil jsem vodu na kafe a sedl si na barovou stoličku. Bylo tam docela chladno, takže jsem přes sebe ještě natáhl Aoiiho černý svetřík, který byl přehozený pře opěradlo židle. Konvice cvakla, takže jsem si zalil svoje horké a pořádně silné kafe. Takhle po ránu jsem ho vždycky potřeboval. Stěží jsem potlačil zívnutí a svalil jsem se na koženou pohovku, před televizí. Telenovela, telenovela a pro změnu telenovela. Navztekaně jsem ji zase vypnul a začal se přehrabovat v těch věcech, co mi tu nechal Aoi. Byl to obyčejný černý oblek. Černé kalhoty a sako, bílá košile, černá kravata. Jen na rukávech saka bylo dole vyšité zlaté písmo. Nepřečetl jsem to, takže to bylo asi Francouzky, protože Aoi takhle mluvit uměl. Lehl jsem si na pohovku a přitáhl si nohy k tělu. Z toho svetříku jsem cítil Aoiiho vůni. Byl jsem unaven ještě z dnešní noci. Aoi byl zase jednou čilý. Takové noci byly úžasné, měl jsem pocit, že mě miluje. On mne asi miloval, ale občas bylo složité říct, jestli je to tak nebo ne. Šoupl jsem hrneček do myčky a znovu se svalil do postele. Zabalil jsem se do peřiny a znovu upadl do říše snů.
Probudilo mě až něčí šeptání do mého ucha. "Vstávej, lásko…" zavrněl Aoi a skousl můj ušní laluček. "Nechci…" zamručel jsem a otočil se na druhou stranu od něj. "Ale no tak… Slíbil jsi to…" zašeptal a prsty zajel na mé boky. Zachvěl jsem se. Otočil jsem se k němu čelem a přitáhl si ho k dlouhému polibku. Aoi polibek opětoval a pěvně mě stiskl. Pak se odtáhl a vytáhl mě na nohy. Dostrkal mne do obýváku a že prý se mám převléct. Posadil se na křeslo a úchylně se na mne zadíval. "Snad se nestydíš?" ušklíbnul se a přetáhl si mně na klín. "Už jsme spolu tak dlouho…" zavrněl a rukou zajel pod můj župan. Přidušeně jsem vzdechl a snažil se od něj odtáhnout. Moc dobře jsem věděl, kam tohle směřuje. "Aoi! Ne, prosím." Zakňučel jsem a zadíval se mu do jeho pomněnkově modrých očí. Vím, proč mu rodiče dali takové jméno. Aoi se usmál a pustil mně. Vzal jsem si ten oblek a vcupital do koupelny se převléct.
Upravil jsem si své blonďaté vlasy a vyšel ven. Již tam na mne čekal a zářivě se usmíval. Něžně mě chytil za ruku a spolu jsme vyšli ven, kde na nás již čekala limuzína. Pořád ta stejná, černá a dlouhá.
Dojeli jsme na místo určení. Opravdu jak říkal. Tokijská smetánka. Jako první z limuzíny vystoupil Aoi a pak podal ruku mne, aby mi pomohl vylézt ven. Ještě než jsme vylezli z auta, něco mi řekl. "Dej si pozor. Je to jen samý úsměv a faleš." Políbil mě na čelo.
Vešli jsme do velké goticky zařízené místnosti. V rohu jsem uviděl dvě osoby. Jedna malá a druhá o hlavu větší. Odpojil jsem se od Aoie, který se vydal druhým směrem než já, zařizovat něco okolo jeho peněz (jako obvykle) a já se vydal směrem k nim.
"Konnichiwa, Reita!" zavýsknul ten menší z té dvojice. "Konnichiwa, Ruki." Odvětil jsem. Pak jsem se zadíval na toho vyššího, který celou dobu pozoroval Aoiiho ještě s jedním postarším mužem. "Zdá se, že se dobře baví Reita-san." Řekl a zadíval se mi do očí. "Hmm… Jako vždycky. Baví se o penězích." Pokrčil jsem rameny a od číšníka jsem si vzal sklenku červeného vína. Všichni tři jsme se posadili k malému stolku a vedli rozsáhlou debatu o posledním uměleckém díle, které bylo vydraženo, za pár set miliard korun.
"Omluvte mě." Přerušil nás Ruki, zvedl se a namířil si to směr záchody. Uruha se na mě zadíval a já kývl hlavou. Asi s ním potřeboval být chvíli sám. Zůstal sem tam sedět sám. Zkoumal jsem šíleně nezajímavou zeď přede mnou a nevnímal okolí.
"Konnichiwa." Pozdravil mě nějaký mladík a přisedl si vedle mě. "Ko-konichiwa." Zakoktal jsem a začal jsem přemýšlet, jestli ho od někud neznám. "Kde máš přítele?" zeptal se arogantně. Po očku jsem se podíval na Aoiiho, který mi nevěnoval pozornost. "Vybodnul se na tebe?" pokračoval dál v provokování. Povzdychl jsem si a napil se vína, když v tom sem na vnitřní straně stehna ucítil něčí ruku. Poplašeně jsem ucukl a zadíval se do jeho tváře. "C-co chceš?" zeptal jsem se a odtáhl jsem se od něj co nejdál. "Byl bych pro tebe lepší než Aoi. Podívej se. Vůbec ho nezajímáš…" ušklíbl se a podíval se směr Aoi, který se smál s nějakými lidmi, které jsem vůbec neznal. Zvedl jsem se a odcházel nějakou dlouhou chodbou pryč. Bylo mi do breku. Měl jsem Aoiiho rád, miloval jsem ho, ale zároveň měl ten muž pravdu. Nezajímám ho.
Vešel jsem na malý balkónek s výhledem do zahrady. Zhluboka jsem se nadechl čerstvého vzduchu. Z očí mi vyteklo několik slz a zlomeně jsem se posadil na kovovou stoličku. Najednou jsem na zádech ucítil něčí ruce. Byl to Aoi. "Co se stalo?" zeptal se a dřepl si přede mě. Vzal mou hlavu do svých dlaní a zadíval se do mých uslzených očí. "Nic." Popotáhl jsem a uhnul pohledem. "Reito… Ty jsi nikdy neuměl lhát." Usmál se a políbil mne na čelo. Pokusil jsem se o úsměv, postavil se a opřel se o kovové zábradlí. "Aoi…?" zeptal jsem se a setřel si rukávem slzy. "No?" odvětil a chytil mě něžně za zápěstí. "Miluješ mě?" otázal jsem se po chvíli ticha a upřeně se na něj zadíval. Bylo vidět, že ho ta otázka šokovala, ale po chvíli se usmál a chytil mě kolem pasu. "To víš, že tě miluju. Proč bych tě jinak tahal všude sebou? Každá minuta bez tebe je jako peklo." Zašeptal mi do ucha. Pevně jsem ho objal, ale stejně mi spousty věcí neseděli. Třeba to, proč si mě téměř nevšímá, když jsme na takovýhlech slavností. Všechno mi to přišlo takové zamotané, ale jemu bych odpustil všechno. Miloval jsem ho. Bezmezně jsem ho miloval. Pevně mě k sobě tiskl a zašeptal mi do ucha: "Jsi můj. A já tě miluju!" Zabořil jsem hlavu do jeho ramene a vdechoval tu jeho oslnivou vůni. "Pojď. Jdeme domů." Políbili mě na čelo a táhl mě za sebou k naší limuzíně.
Celou cestu jsem seděl vedle něj. Svou hlavu jsem měl opřenou o jeho rameno a vnímal jsem jeho teplo. Nic jiného.
Vytáhl mě z auta ven a vzal mě do náruče. Donesl mě do ložnice a položil na postel. Pomalu jsme ze sebe stahovali kusy oblečení, až jsme se vedle sebe ocitli nazí. Moc dobře jsem věděl kam Aoi směřuje. Ucítil jsem na zádech jeho hebkou ruku. Pevně si mě přitáhl k sobě, ale pak dál nic nedělal. Užíval jsem si jeho blízkosti a tepla. Líbal mě na nahé hrudi. Tlumeně jsem vzdychl a on se přesunul do úrovně mého obličeje. "Miluju tě!" zašeptal a vášnivě mě políbil na rty. Lehl si vedle mě a já položil svou hlavu na jeho hrudník. S pocitem štěstí a lásky jsem usl.
Aoi se ke mně ve směs začal chovat lépe. Už mě tolik neignoroval a slovo "miluju tě" jsem slýchával každý večer a nikdy neztratilo na významu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Carolina Snowblood Carolina Snowblood | Web | 24. července 2011 v 9:29 | Reagovat

Gacktvíproč mě tyhle dvě povídky (poznané štěstí a upřímná slova lásky) vždycky strašně dojmou :)

Tak tak nějak kolem třetí abys byla v Hradci..? Může být? Jen taková pidi otázečka: Pojedeš vlakem, busem, či čim? Já jen jestli mám čekat na nádraží nebo na terminálu :D

2 Carolina Snowblood Carolina Snowblood | Web | 24. července 2011 v 10:23 | Reagovat

S podvazkama? *upřímný údiv*

No to se neboj, já si tě najdu. *devilish laugh* můj orientační smysl sice nulový není, ovšem v Hradci to moc neznám a terminál je odsud celkem daleko. I když to je nejmenší problém, hodí mě babča :D

No každopádně se nesmírně (vesmírně) těším :D

3 Carolina Snowblood Carolina Snowblood | Web | 24. července 2011 v 11:23 | Reagovat

Najdem, určitě :D Já ještě netušim, co budu mít na sobě, ale kdyžtak vyčuhuju z davu, mám černý vlasy a červený brejle :D

4 Mineko Mineko | Web | 2. srpna 2011 v 21:39 | Reagovat

Zaujímavé toto *_* Podľa mňa tieto staršie sú ešte lepšie ako tie novšie xDD Mne sa toto ohromne páči, aj keď mi to k Reiovi moc nehodí (Aoi x Uru 4EVER!!)
Trošku mi to aj tak pripomína JR =.=
Nevidela si to náhodou?!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
Oblíbené blogy: