~When I see you, I have a reason to laugh.~

Revenge - part 2.

25. června 2011 v 21:24 | Miyu |  Revenge



Začali jsme se scházet častěji. A skoro pokaždé u mne Ruki přespal. Asi po měsíci jsme spolu začali oficiálně chodit.
Chápal jsem proč to Reita udělal. Ruki byl milý, pěkný, přátelský a hlavně byl dobrý v posteli.
Kupoval jsem jeho řpízeň. Byl dost materialistický, takže ho každý hmotný dárek rozzářil.
Začínal jsem mít pocit, že už toho je dost, a že bychom se měli rozejít.
Jednou ve škole jsem se s ním domluvil, že se pro něj stavím.
...
Bylo už na čase, takže jsem sedl do auta a rozjel se směr jeho dům.
Když jsem byl asi v půli cesty, začal mi zvonit mobil. Vysypal jsem tašku na sedadlo spolujezdce a začal jej hledat.
Bohužel jsem při tom přestal dávat pozor...
Náraz.
Srazil jsem nějakého kluka!
Rychle jsem vyskočil z auta. Tomu chlapci nemohl být víc jak dvacet let, bolestně sténal a držel se za koleno levé nohy.
"V pořádku?" zeptal jsem se a chytil jej za rameno. Po chvíli jsem si uvědomil, že to byl dost blbý dotaz. Nejel jsem moc rychle, takže to nemohlo být něco fakt vážného.
Zavolal jsem sanitku a jel s ním do nemocnice.
Měl "jen" přetrhané vazy na čéšce.
Vyslechl jsem si hrozný řev od jeho matky, ale ten kluk mě z toho dostal.
"Prosimtě, mami! Nemůže za to! Nebyl jsem na přechod a ke všemu to mohlo být něco mnohem, mnohem horšího!"
Pak se uklidnila a já mohl celkem v klidu odejít.
Posadil jsem se na lavičku před pokoj a zavřel oči.
Udělalo se mo zle a špatně se mi dýchalo.
"Pane...?" uslyšel jsem hlas.
Otevřel jsem oči a spatřil doktora.
"Jste v pořádku?" zeptal se.
"Jo." odvětil jsem a promnul si oči. "Jen se mi trochu hůř dýchá."
Doktor přimhouřil oči a pomohl mi zvednout.
"Nemáte alergii na pyl, nebo něco takového?" zeptal se. Zavrtěl jsem hlavou.
"No, upřímně, moc se mi to nezdá." Chytil mne za loket a odvedl do spoře osvětlené místnosti.
Udělal mi několik vyšetření a pak mě poslal na rentgen.
"Mám pro vás dost špatnou správu." řekl a otočil se ke mně. Nevěděl jsem, co mu na to mám říct. Přišel blíž ke mně a podal mi triko.
"Máte rakovinu..."
Zamotala se mi hlava. Omdlel jsem.
...
"Aoi... Aoi? Slyšíš mě?" kdesi v hlavě se mi ozval hlas.
"Aoi prosím!" pomalu jsem otevřel oči. Spatřil jsem Rukiho, jak se nade mnou naklání.
"Aoi! Víš jak si mne viděsil?!"
Pomalu jsem se posadil a snažil se rozkoukat.
"C-co se stalo?" zeptal jsem se a chytil Rukiho za ruku.
"No prý jsi omdlel, pak mi zavolali a já přijel." řekl s tisk mé ruky opětoval.
"Co se stalo? Jak se cítíš?"
"Nevím, jestli ti to mohu říct. Není to nic pěkného."
"Aoi, ty mě děsíš!" Do očí se mu hrnuly slzy. Přitáhnul jsem si ho k sobě na postel a chytil jej za obě ruce.
"Ani mi to neříkej." špitnul a objal mě v pase.
Už jsem měl plán. Ale s Rukim jsem být nemohl. Nemohl jem ho ani děsit.
V nemocnici jsem zůstal do rána nadcházejícího dne. Po příjezdu domů jsem zavolal rodičům a do vlakových linek pro jízdenku do Hamady.
...
Dva dny na to jsem stál před vlakovým nádražím a čekal na Rukiho...
"Aoii?" Za sebou jsem uslyšel známý hlas.
"Ahoj zlato." pozdravil jsem jej.
"Musím ti říct, dvě docela dost důležité věci." začal jsem a hodil si batoh na záda.
"Ty odjíždíš?" zeptal se smutně a zůstal stát na místě jako solný sloup.
"Bohužel... To je součást té druhé zprávy. Vzpomínáš si na Reitu?" otázal jsem se a chytil ho za obě ruce.
"Jo." odvětil stroze.
"Byl to můj mladší bratr." Ruki na mě zíral, jako na největšího podrazáka na světě.
"Promiň, že jsem ti to neřekl. Prosím, nenuť mě říkat proč."
Z očí mu vyteklo pár slz. Přitiskl jsem si jeho hlavu na hrudník a hladil jej po vlasech.
"Promiň, promiň, promiň." šeptal jsem.
"Prosím, Aoi neodjížděj. Prosím, nenechávej mě tu."
"Nejde to jinak. Důvod proč odjíždím je ten, že... že... že..." Slova se mi pomalu vytrácely z úst. Bylo nesmírně těžké říct mu to.
"Důvod proč odjíždím je ten, že mi zjistili rakovinu."
Ruki si přitiskl ruce na obličej a spadl na lavičku.
"A-Aoi..." vzylknul. "C-co to povídáš...? T-to nemůže.... to nemůže být pravda!"
Posadil jsem se vedle něj a podal mu kapesník. Když vysmrkal asi dvě balení kapesníčků, byl schopen se na mne podívat.
"Je mi to moc líto, ale musím pryč. Musím pryč od tebe." Ač nerad, řekl jsem to.
"To, že bych viděl tebe, jak se trápíš... Jen by mi to přihoršovalo."
"Chápu..."
Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že je nejvyšší čas nastoupit do vlaku.
"Musím. Promiň lásko." Musel jsem přiznat, že přes počáteční nenávist, jsem se do něj zamiloval.
Ruki se se mnou rozloučil několika dlouhými polibky.
"Pa. Budeš mi chybět."
Poslední polibek na čelo.
"Piš mi. Alespoň pro začátek." Otočil jsem se a kývnul
_____________________________________________
Omlouvám se za absurditu tohoto dílu. Sama vím, že když vás pošlou na rentgen s něčím takovým, tak že to může být "jen obyčejný" zápal plic.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kōri-sama Kōri-sama | Web | 26. června 2011 v 12:48 | Reagovat

Kňá.
1. Dějově mi tenhle díleček trošku připomíná ty trapný telenovely stylu tisíc a jedna noc. Samozřejmě tohle je lepší a tak vůbec... ale ta rakovina a tak...
2. Nevím, neznám. Já byla na rentgenu jednou, možná dvakrát, v obou případech kvůi zlomený noze, takže opravdu netuším, jestli rentgen může zjistit rakovinotvornej nádor... mám tušení, že takýhle věcičky se většinou zkoumaj v takovým tom "tunelu", ne?
3. Počkat! Nějak mi uniká jistej smysl... proč zrovna do Hamady? Ono tam Aoi jakože má nějaký příbuzný, či co...?
4. Aaa, toto... by někdo moh nafilmovat a poslat to darling Gazetťákům. Vsadím se s tebou, že by byli nadšení :)

Miyu, já tě normálně žeru... :)

2 Dai Dai | Web | 27. června 2011 v 8:28 | Reagovat

Ach takej doják...
Ale krásný.. Nj.. prostě ty psát umíš...
A s tim rentgem... víš že je to celkem jedno? .. mě by to hned ani nedošlo kdybys to nenapsala :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
Oblíbené blogy: