~When I see you, I have a reason to laugh.~

Revenge - part 1.

23. června 2011 v 21:40 | Miyu |  Revenge


Vůbec nevím, co si o tomdle mám myslet... Napadlo mě to když si Kyo (ehm, Kyoki, ale Kyo je kratší... x3) četla "Grávko" čtvrtej díl (upřímně, tomudle moc neholduju, ale inspo dobrý!).
Tak si to užijte, když si to teď tak čtu, tak to je docela dobrý... Hlavně už to mám napsaný, komplet celý, takže se nemusíte bát, že to nedopíšu, třeba jako u "WHY?"... Hehe.. ^^
Za blend moc děkuji Kōri!
PS: Jen bych chtěla říct, že tahle povídka je jen shounen ai a že je tzv. "na houpačce", Aoi (vypravěč) má docela zvláštní smysl pro humor a zvláštní způsob myšlení... Však vy pochopíte, mazlíci! xoxo


Reita...
Utrápil se...
Zabil se...
Kvůli němu! Kvůli Rukimu!
Stáli jsme tam, celá má rodina, na otveřeným hrobem.
Černá rakev. Na ní pár rudých růží.
Začalo pršet.
Matka brečela... Aby taky ne, když ji zemřel syn.
Zůstal jsem tam stát sám. V dešti. Nad hrobem svého bratra.
Po tvářích mi stékaly slzy a mísily se s kapkami deště.
"Přísahám... Přísahám, že tě pomstím!" zašeptal jsem. Šepot se i tak rozlehl po stichlém a sešeřelém hřbitově.
Ještě chvíli jsem tam zůstal....
Ach, Reito... Tak mi chybíš...
...
Asi dva týdny na to jsem se rozhodl vydat do školní jídelny. Nechodil jsem tam moc často, ale když už jsem tam šel, zásadně jsem nejedl.
Věděl jsem, že tam Ruki bývá docela často.
Rozhlédl jsem se a v rohu spatřil malou osobu s blond vlasy.
Zatím jsem za ním nešel, ale čekal jsem, až bude odcházet.
Po chvíli se konečně zvedl a vydal se ke dveřím. Postavil jsem se a tiše kráčel za ním. Asi dvěstě metrů za školou se zastavil a zůstal stát.
"Ty jsi Aoi, že?" křiknul a otočil se. Usmál jsem se na něj svým nejsladším úsměvem.
"Ano, to jsem." odvětil jsem a šel dál k němu. Zastavil jsem se až těsně před ním.
Cítil jsem, jak se chvěje, jak oddychuje.
"P-proč mne sleduješ?" zeptal se a udělal krok dozadu.
"Líbíš se mi..." špitnul jsem a mezi palcem a ukazováčkem sevřel jeho bradu. Neodpověděl mi a pvně sevřel mé zápěstí.
"Co si takhle někam vyrazit? Večer..." řekl jsem a naklonil se k němu.
Chvíli váhal a přešlapoval z nohy na nohu.
"Tak... Tak dobře..." kývnul a pustil mé zápěstí.
"Hodnej... V sedm se pro tebe stavím." Palcem jsem přejel po jeho tváři a vydal se domů.
...
V sedm hodin jsem stál před jeho domem, v úzkých džínách a červeném tričku. Prozvonil jsem ho a čekal, až vyjde.
K mému překvapení vykouknul z okna a po okapu sklouznul dolů.
"Naši by mi to nedovolili. Musím se učit." řekl, když si všiml, jak se na něj dívám.
"Takže i přes zákaz rodičů jdeš?" zeptal jsem se a zapálil si cigaretu.
"Vím." špitnul a šel dál vedle mě.
Asi po půl hodině jsme zašli do nějakého nového baru.
"Proč jsi se mnou šel?" zeptal jsem se, poté co jsem objednal pití. Chvíli nic neříkal a pohríval si se sklenkou vína.
"Líbíš se mi... A... A už dlouho jsem s nikým nebyl."
Usmál jsem se na něj a opatrně jej chytil za ruku. Stisk opětoval.
Povídali jsme si dlouho do noci a Ruki se pomalu upíjel do němoty.
"Pojď Ruki, odvedu tě domů." chytil jsem ho za paži a odvedl do chladné noci.
"Už dlouho s nikým nebyl." Při těchto slovech se mi vybavily vzpomínky na Reitu, mou mysl zachvátila hořká nostalgie.
"Vzpomínáš si na Reitu?" zeptal jsem se.
Hned jako by byl střízlivý.
"Jo." špitnul a do očí mu vhrkly slzy.
"Umřel."
Umřel?! Měl jsem sto chutí na něj zařvat, že se zabil. Že se zabil kvůli němu.
Stáhl jsem ruku z jeho ramen a strčil ji do kapsy.
"Vím byl jsem na jeho pohřbu." Ač nerad, položil jsem ruku zpět na jeho ramena.
Vzal jsem ho raději k sobě, protože nevím, jak bych jeho rodičům vysvětloval, že byl se mnou...
...
Ráno se probudil vcelku brzy, na to, že se včera tak opil.
"K-kde to jsem?" zeptal se a promnul si oči.
"U mě doma." odvětil jsem a posadil se na postel vedle něj.
"Přinesu ti něco k jídlu." řekl jsem a políbil jej na čelo. Zvedl jsem se z postele a vyšel ke dveřím.
"A-Aoi...?" zavolal na mě, když jsem už byl ve dveřích. Otočil jsem se.
"Už o Reitovi nechci mluvit..."
Přejel mi mráz po zádech a dělalo se mi na zvracení. Ale přemohl jsem se a snažil se pousmát.
"Dobře..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mineko Mana Sabutori Mineko Mana Sabutori | Web | 24. června 2011 v 12:40 | Reagovat

Ty si skvelá! Po dlhej dobe xD ale fakt je to veľmi dobré...a keď bude ďalší diel tak mi napíš ok? ^__^ v poslednej dobe si obľubujem Aoi x Ruki :D
PS: To nebude žiadne yaoi? o_O

2 Kōri-sama Kōri-sama | Web | 24. června 2011 v 21:48 | Reagovat

Jsem ti to chtěla písnout ještě do komentů, co jsem nestihla v SMS... nebo spíš to, co se už poněkud... nevešlo.

Takže:
1. Grávko býti boží věc. Vzadu to má napsaný "autentická japonská shounen ai maga" a přitom teda jakože dvojka určitě neni shounen... četla jsem. Třikrát.
2. Máš rechta. Aoi má nějaký divňoučký způsob myšlení. Ale taký... hodně podobný jako já. Není to pochopitelný, pokud mu člověk nevidí do hlavy. Ale JÁ to chápu, neboť, jak jsem již výše zmínila, myslím velmi podobným způsobem.
3. Štve mě, že to není slash. Ale nedá se nic dělat, snad to nějak přežiju. SNAD. Jsem chtěla už jak dávno něco dopsat a furt není čas, inspirace... či tak něco, co by bylo potřebný pro vyplození něčeho delšího jak tři odstavce.
4. Ty hele, není v Grávku ve čtyřce nějaký ty kecy o tom, že se Shuichi a Eiri vemou? Nebo to bylo už ve trojce? Nóoo... to je asi jedno.
5. Chytla jsem vejtlem. Přečti si to a myslím, že pochopíš, kde. I když možná ne, já jsem divná. Můžu tě nechat hádat... a nebo ti to říct. Tak já tii to řeknu, ať nemusíš takhle v létě zatěžovat mozkový buňky.
------------------------
"Tak... Tak dobře..." kývnul a pustil mé zápěstí.
"Hodnej... V sedm se pro tebe stavím."
------------------------
6. Ty hele, neříkalas', že to bude mít jeden díleček? Co? Ne? I když ono je to asi taky jedno, aspoň mám o četbu postaráno, když ty píšeš tu toto, Yuuichi tky něco (i když to není ani slash, ani shounen) a nechce se mi do Londýna ani do Itálie tahat celej kufr knih.
7. Jseš úúúúúúúúžasná! xoxo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
Oblíbené blogy: