~When I see you, I have a reason to laugh.~

Zaprodaná duše - part 2.

9. března 2011 v 19:17 | Miu |  Zaprodaná duše

Mnoo a poslední díleček.
Teď mám v plánu dokončit ústřici a pak bych chtěla napsat něco buď na ScReW - Kazuki a Byou, nebo An café - Miku a Kanon, Girugamesh - Satoshi a Ryo, nebo Ayabie, ale to bych musela ještě promyslet kdo s kým...
No ináč mám ještě rozkreslený jeden obrázek - Reitu. Jen to musim dovystínovat. A pak jsem ještě kreslila botu, tu musim jen progumovat a bude to... x3
Tak si pěkně počtěte...



Miloval jsem ho. Tak moc jsem ho miloval. Ale Ruki? Ruki se na mě ani neotočil. Udělal bych cokoliv. Cokoliv! Slyšíte mě, vy tam dole! Zaprodal bych duši! Jen pro něj!
Sklenička, která stála na konferenčním stolku, praskla a voda se rozlila na podlahu. Lekl jsem se, že jsem málem spadl z pohovky. A další dána. Tentokrát to byla skleněná lampa. "Do prdele co to je?" zavřeštěl jsem a přešel k té lampě.
Najednou se přede mnou zjevila černovlasá osoba. Celá v černém s červenýma očima. "C-co to?" "No zaprodal by jsi svou duši. Tak to sepíšeme, ne?" Zůstal jsem na něj zírat jako tele na nový vrata. "To-" Proti komu, že to vlastně stojím? A co chce? "Sám víš, že u Rukiho nemáš žádnou šanci." Ruki? Jak ksakru ví o Rukim?! "Co prosím? Kdo jste a co tu chcete?!" Ta osoba se na mě chvíli dívala a pak si sedla do křesla. "Řekněme to stručně… Jistým způsobem, velvyslanec pekla…" Zůstal jsem stát jako opařený. To to jako s tou duší myslel vážně?
Mluvili jsme spolu ještě asi hodinu. Dohodli jsme se na dvou rocích. Za dva roky si pro mě přijdou. Teda spíše pro mou duši.
Seděl jsem zrovna v baru. Pátek, po deváté hodině večerní. Ruki sem vždycky chodil takhle večer. Viděl jsem v tom svoji šanci. Zatím jsem ho tu neviděl, ale byla to jen otázka času.
"Ehm… Mohu si přisednout?" Polekaně jsem otočil hlavu a spatři… Rukiho. "No, jo… jistě…" Chvíli tam jen tak seděl, ale pak započal hovor. "Nikdy jsem tě tu neviděl." No, jak nečekané… Poznamenal jsem si pro sebe. "Chodím sem takhle v pátek každý večer." Řekl jsem nakonec. Mírně se začervenal a usrkl si saké. "Co děláš? Jako za práci?" zeptal jsem se. Moc dobře jsem to věděl, ale tak aby řeč nevázla. "Jsem herec. Jako ve filmech… A ty?" otázal se a znovu si usrkl saké. "Jsem výtvarník. Na volné noze…" zdálo se, že to na něj zapůsobilo. "No a kde bydlíš?" "To je trochu hrr otázka, nemyslíš?" povytáhl jsem obočí a zašklebil se na něj. "Já… Ehm, tak to nemělo vyznět." Omlouval se. "Myslel jsem to tak, že když jsi na volné noze, jestli nebydlíš někde… no na ulici, nebo ve stanu." Ruki sklonil hlavu a já se rozesmál. "Ne. Mám vcelku pěkný byt v jednom z těch výškových mrakodrapů." "Já… Omlouvám se." "V pohodě."
Bavili jsme se dlouho do noci. Teda spíš do rána. Když už se začalo rozednívat, navrhl jsem mu, že ho vezmu k sobě domů. Čekal jsem, že se bude bránit a že nebude chtít, ale opak byl pravdou. Nevím, jestli to bylo tím, že byl opilý, že měl svého dosavadního bydlení až po krk, nebo to byla kouzla, ale šel. "A víš, že bych docela rád viděl, kde bydlíš…"
Odjeli jsme mým autem do centra města. Zaparkovali jsme a já ho vyvedl do dvacátého patra.
"No páni…" vydechl a posadil se na černou, koženou sedačku. "Nežiju si zrovna špatně… Chceš kafe?" zeptal jsem se. "Ani ne… Spíš čaj." Kývl jsem a ze skříňky vytáhl červený a fialový hrneček. Do červeného jsem nalil zelený čas a do fialového kafe, protože jinak bych to asi zalomil hned teď a tady.
Posadil jsem se vedle něj a podal mu hrnek. "Hele… Nemohl bych… Nemohl bych tu přespat…?" zeptal se a skousl si ret. "Jo… Ale, proč… Proč nespíš u sebe?" "No víš… Můj spolubydlící je… vlezlý a on…" dál už se na víc nezmohl. "Jo jasně chápu." Řekl jsem a odvedl ho do ložnice. Ze skříně jsem vytáhl tričko a podal mu ho.
Už jsem vycházel z místnosti, když v tom jsem si všiml, že si svléká triko. Zastavil jsem se a otočil se. "D-děje se něco?" zeptal se vyděšeně a rukou šátral po něčem, čím by si mohl zakrýt hrudník. Bez váhání jsem k němu přišel a prsty se dotkl jeho rtů. Ani se nepohnul. Sklonil jsem se k němu a přitiskl své rty na ty jeho. Jednou rukou jsem ho objal v pase a druhou mu zapletl do vlasů. "Miluju tě Ruki… Tak dlouho sis mě nevšímal až teď…" šeptal jsem mezi polibky. Předpokládal jsem, že se začne bránit, ale on si to spíš užíval.
Jeho jazyk se třel o můj a jeho rty se sápaly po každém mém polibku. Opatrně jsem ho shodil na postel a usalašil se mezi jeho roztaženými nohami. Rozepnul jsem mu knoflík u jeho úzkých bílých džínsů a polibky jsem směřoval čím dál níž. Když jsem se dostal až k jeho podbřišku a chystal se stáhnout jeho kalhoty, odstrčil mě od sebe. "Co je?" osopil jsem se na něj a nakrčil nos. "Víš Aoi… já nemůžu…" zakničel a uhnul pohledem. "Já… Ehm, promiň…" omluvil jsem se a vstal z postele. Když jsem odcházel z místnosti, Ruki na mě zavolal: "A nechtěl bys tu být se mnou… jen tak…?" otázal se a na nadzvedl peřinu. "Rád." Odvětil jsem a lehl si vedle něj, do mé prostorné postele. Přitiskl jsem si jeho hlavu na svůj hrudník a prsty zapletl do jeho vlasů.
Povídali jsme si asi do sedmi do rána, dokud Ruki neusnul. Byl jsem sevřen jeho rukama, takže jsem si hlavu pohodlněji zavrtal do polštáře a v jeho obětí usnul…
---
Skoro celé dva roky jsem žil ve štěstí. Ale poslední měsíc před tou dobou, na kterou jsme se dohodli, jsem začínal být dost nervózní. Ruki si toho všiml.
"Aoi děje se něco? Poslední dobou jsi nějaký zamlklý." Ruki mě pohladil po vlasech a kecnul si vedle mě. "Ne, nechci o tom mluvit…"
Stejně, až tu nebudu, všechno pomine a Ruki si bude z těch dvou let pamatovat jen naprosté minimum.
Ruki se zakabonil, ale dál si hleděl svého.
Najednou se ozval zvonek. Vstal jsem a přešel ke dveřím.
Stál tam Uruha. "Čau." Pozdravil jsem. "Konnichiwa!" zavýsknul a vetřel se do bytu. "Ahoj, Ruki." Pozdravil i Rukiho a znovu se otočil na mě. Pozvedl jsem obočí a čeka,l co zase udělá. "Asi nejsem jediný, kdo si všiml tvého chování." Vytřeštil jsem na něj oči a vytáhl ho do ateliéru. "Uruho, co chceš?" "Já nechci nic, ale Ruki-" "Ruki si stěžoval?'" vyjel jsem na něj. "Ne, ne. Ruki se mě ptal, jestli jsi mi něco neřekl. Jako jestli se něco neděje, nebo tak. No a já nic nevím, takže se tě jdu zeptat." Uklidnil jsem se. Posadil jsem se do křesla a složil hlavu do dlaní. Uruha si vedle mě sedl a položil mi ruku kolem ramen. "Nechceš se vyzpovídat?" zeptal se. Chvíli jsem nad tím zapřemýšlel. "No… Když to nikomu neřekneš…" vzlyknul jsem. "Slibuju, že nic neřeknu!"
Začal jsem vyprávět. "Před dvěma rukama… Tenkrát jsem ještě s Rukim nechodil. No já… já... já jsem potkal…" Prostě jsem to nedokázal říct. "A…? Podplatil jsi někoho? Potkal jsi ďábla?" Při posledních slovech se zasmál. "No tak trochu…" zakniknul jsem. Uruha na mě zíral jako na blázna.
"Ty jsi mu prodal svou duši?! Za Rukiho?!" Vytřeštil na mě oči. "Jo. Ruki by si mě jen tak nevšiml! Neměl bych u něj žádnou šanci!" "Jo, jo klid, chápu tě." Poplácal mě po rameni. "A za jak dlouho… si proto tebe přijdou?" zeptal se po chvíli. "Zítra odpoledne." Vzlyknul jsem. "Co mám dělat?" otázal jsem se ho po chvíli. "Nevím…" zašeptal.
Po tvářích mi začali stékat slzy. "Ale no tak chlape, nějak se to vyřeší!" utěšoval mě.
Druhý den ráno mě znovu probudil zvonek. Ruki ještě spal, takže jsem se zvedla a obmotaný v županu jsem se vydal ke dveřím. Ještě než jsem otevřel, slyšel jsem dva hlasy. Hádali se.
Otevřel jsem a k mému nemilému překvapení jsem tam spatřil Reitu. A hned za ním Uruhu. "Reita prý něco má…" řekl stručně Uruha a vtáhl ho do bytu. "Cože?" nechápal jsem. Pak mi to došlo. "Tys mu to řekl?!" vyjel jsem na něj. Vřelo to ve mně. "Klid!" napomenul mě. "Chceš snad žít?" "Jo, ale nestojím, aby on," prstem jsem do Reity strčil. "Aby on, byl v mém bytě!" "Aoi, nech mě to vysvětlit." Řekl klidně Reita a chytil mě za ruku. "Fájn." Ruce jsem založil na prsou a čekal, co z něj vypadne. Uruha mezitím odešel do obýváku a nechal nás o samotě.
"Já vím, že se na mě pořád ještě zlobíš, ale teď ti můžu pomoct." Udělal nepatrný krůček ke mně. Kývnul jsem hlavou, ať pokračuje. "Pamatuješ, jak jsme spolu na střední chodili?" "Na to nemůžu zapomenout, když jsi mě tenkrát podváděl!" osopil jsem se na něj se sarkasmem. "To sem teď netahej! Tenkrát jsi mi řekl, že tvoje duše je má. Chápeš? Jak můžeš prodat svou duši, když žádnou nemáš?" pozvedl ruce a povytáhl obočí.
Zapřemýšlel jsem nad tím. On má kruci pravdu! Ty slova, kterých jsem pak tolik litoval, konečně začaly mít váhu. Skočil jsem mu kolem krku a pevně ho objal. "Vzpomínáš? Nenávidíš mě…" poznamenal a poplácal mě po zádech. "Tak to sem teď netahej!" napomenul jsem ho. "No a kdy přijdou?" "Odpoledne." Odvětil jsem. "Tak to tady počkám. Miluju, když někoho o něco oberu." Hrcnul si do křesla a nohy položil na konferenční stolek. "Tak to né! Seberte si s Uruhou svý saky paky a vyfičte. Čekám vás tady ve dvě." Chytil jsem Reitu v podpaží a postavil ho. V tom se ve dveřích zjevil Uruha. "Děje se něco?" zeptal se. "Jo. Jedete domů."
Oba dva jsem je za místy neslušných poznámek vyvedl z bytu a vrátil se zpátky do ložnice. Ruki asi stále spal. Přilehnul jsem si k němu a prohrabával se jeho vlasy. "Kdo to byl?" zeptal se po chvíli a otevřel oči. "Uru s Reitou." Kývnul hlavou a dál už se na nic neptal. "Co je s tebou?" zeptal se znovu. "Bude to dobrý." Natáhnul jsem na sebe kalhoty a odešel z místnosti.
Přesně ve dvě hodiny se ozval zvonek. Otevřel jsem a stál tam samotný Reita. "Kde máš Uruhu?" zeptal jsem se a pustil ho dovnitř. "Bojí se. A něco mu do toho vlezlo." Odvětil a posadil se na barovou stoličku. "Bojí se?" nechápal jsem. "No z těch čertů." Prstama naznačil uvozovky. Musel jsem se zasmát. Uruha byl prostě posera.
Nervózně jsem přecházel po místnosti. "Aoi, uklidni se. Ničím si nepomůžeš. Můžeš jenom čekat." Řekl klidně. Obdivoval jsem na něm, že dokáže být pořád tak v klidu. "Díky za útěchu." Poznamenal jsem s úšklebkem.
"Reito?" Do místnosti vešel Ruki. Včera někam odešel a vrátil se až brzy ráno, takže se pořádně probral až teď. "Co tady děláš?" "Ty jsi mu to neřekl?" otázal se udiveně Reita. "Ne." Odpověděl jsem stručně. "Ale je ti jasné, že jestli se z toho dostaneš, tak to "kouzlo" už nebude. Všechno bude při starém a kdoví jestli tě bude ještě chtít?"
"Jaké kouzlo? O čem to mluvíte?" Ruki působil dost vyděšeně. "Prostě teď ne! Kdybych mu to teď řekl, pamatoval by si to. A to já nechci. Jestli už tu nebudu, tak tu nebudu a Ruki si nebude nic pamatovat! A tak to taky má být!" vykřikl jsem na Reitu. "Proč bys tu neměl být? Co bych si neměl pamatovat?" Ptal se Ruki. Chytil jsem ho za ruce a odvedl do ložnice.
"Ruki… S ničím si nedělej starosti. Všechno bude v pořádku, ať už tu budu, nebo ne." Prsty jsem mu prohrábnul vlasy a políbil ho na čelo. "Řekni mi to Aoi…" žadonil. "Všechno ti řeknu, jestli se z toho dostanu…" Pevně jsem ho objal a doufal, že všechno bude tak, jak být má.
"A-Aoi, mohl bys na chvilku…?" z kuchyně se ozval Reitův, trochu roztřesený hlas. "Zůstaň tady!" nakázal jsem Rukimu a odběhl do kuchyně.
Stál tam Reita a naproti němu ten muž, co to se mnou sepisoval a vedle něj ještě někdo, kdo mu byl dost podobný, jenom měl červenou košili.
"Tak jdem…" jeden z nich ke mně natáhnul ruku a nepatrně se usmál. "Nebuďte tak hrr… Ještě má možnost se zachránit. Nebo aspoň na proces…" vstoupil mezi mě a toho "čerta". Oba dva se na sebe zaraženě podívali. "Bohužel má pravdu…" řekl jeden tomu druhému. "Fajn, ale jdeš jen ty, tvýho kamarádíčka tam fakt nechcem!" ukázal pohrdavě na Reitu. "Moment…" opětovně ho Reita přerušil. "Když tam půjdu a Aoi se nijak neobhájí, můžete si tam nechat i mě… Dobrá nabídka, ne?" Reita stál uprostřed místnosti, jeden "čert" kolem něj chodil a prohlížel si ho. "Já myslím, že to je dobrý kus." Zastavil se a plesknul Reitu přes zadek. Reita mu bez váhání vlepil facku. "Úchyle…" poznamenal. Ten druhý "čert" se opodál chlámal smíchy. Musel jsem se pro sebe pousmát.
Reita a Uruha byli naprostým opakem. Jako jing a jang. Černá a bílá.
Ocitli jsme se v jakési ohnivé kupoli. Naproti nám stáli ti dva a ještě jeden chlápek s černou kápí a červenou holí posázenou diamanty. Naklonil jsem se k Reitovi a zeptal se ho: "Myslíš, že to je Satan?" "No nevim, ale jestli jo, tak jsem si ho představoval trochu strašidelnějšího." Zašklebil se.
"Tak co tady máte… za obhajobu?" zeptal se ten v kápi. "Asi začni, Reito…" poznamenal jsem.
Reita udělal dva kroky přede mě a ujal se slova. "Aoi nemá svou duši." "Cože?!" všichni tři "čertící" vyjel naráz. "Mám ji já…" Ticho. Jen občasné prskání plamínků. "To není možné…" řekl ten v té kápi. "Prověříme si to…" Ukázal na stěnu té kupole. "Jestli shoří, máš duši. Tím pádem bude jeho duše naše. Jestli neshoří, vrátíte se zpět na zem, ale to, co drželo Rukiho, teď pomine." To se mi moc nezamlouvalo, ale nedalo se nic dělat. "Já ti to říkal…" zašeptal Reita.
Jeden z těch dvou chlápků mě chytil za košili a strčil do té stěny. Zíral jsem, že se mi nic nestalo. Byl jsem jen o tu zeď opřený. Bylo mi trochu horko, ale jinak nic.
Pak už jsem slyšel jen řev. Řev, jako když otvíráš dlouho nenamazané dveře.
Stáli jsme v kuchyni. Podíval jsem se na hodiny a nebyli jsme pryč déle jak pět minut.
"Ruki!" Proběhlo mi hlavou. Vřítil jsem se do ložnice.
Ruki tam jen tak nečinně seděl a díval se před sebe. "Ruki? Jsi v pořádku?" zeptal jsem se a posadil se vedle něj. "Aoi…? K-kde to jsem?" zeptal se.
Nadechl jsem se a převyprávěl mu všechno, co se v posledních dvou letech stalo.
Díval se na mě jako na blázna. "To nemůže být pravda…" zašeptal. "Ehm, Ruki… Já bych na tebe nerad tlačil, ale… co ke mně cítíš? Teď po tom všem…" Chvíli bylo ticho.
"Miluju tě… I přes to všechno…" Prsty mi zapletl do vlasů a vášnivě mě políbil.

---
No je to trochu delší... -_-'
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 žencká žencká | Web | 9. března 2011 v 20:13 | Reagovat

§_§ tohlee je supéér! takový začáryfukovaný x33!
btv: nééééé ScReW ne! hlavně Kazukíího né! Reitíka si zabíjej jak chceš, ale kazukího nech!
btvbtv: proč u tebe dycky umíraj ScReW?!! ses spikla co?! k!ch

2 Katana Katana | Web | 10. března 2011 v 16:50 | Reagovat

Kyaaaaaaa... keheeee...

A mohla bys napsat něco na Ayabie... sem ještě nečítala...

3 žencká žencká | Web | 10. března 2011 v 16:58 | Reagovat

si pič, že rejpla! ajojo! na giru sem nic nečetal

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
Oblíbené blogy: