~When I see you, I have a reason to laugh.~

Modrá ústřice - part 3.

5. března 2011 v 13:42 | Miu |  Modrá ústřice


Hele, nezabijte mě za to... Je to děsně naivní a dojácká píčovina, ale měla jsem nějakou hrozně velkou potřebu na nemožnej doják! -_-'
Tak sorry, a užite si to...



*O rok později*
Stál jsem uprostřed kuchyně a v ruce nervózně muchlal stříbrný prstýnek. Nebyl můj, měl být Rukiho.
"R-Ruki…?" sebral jsem veškerou svoji odvahu a zavolal jsem na něj. "Ano?" zjevil se ve dveřích a usmíval se. Pomalými kroky jsem k němu přišel a chytil ho za obě ruce. "Děje se něco?" už se moc neusmíval, ale i přesto působil pořád tak šťastně. "Ty víš, jak moc tě miluju…" řekl jsem tiše a cítil vůni jeho vlasů. "Samozřejmě…" odvětil pohotově Ruki a o malý krůček poodstoupil, aby mi viděl do očí. Moje odvaha i ego klesaly rychlostí blesku ke dnu.
Klekl jsem si před něj na jedno koleno a trochu sklonil hlavu. "Uru, co se stalo?" ptal se už trochu náruživěji a přešlapoval z nohy na nohu.
Čelem jsem se opřel o jeho podbřišek a v klidu počítal do deseti. "Ruki… Vem… vem si mě…."
Ticho. Hnusné, sžírající ticho.
Ruki se vysmýkl z mého sevření a rychle běžel do ložnice.
Zamknul se.
Klesl jsem na obě kolena a složil hlavu do dlaní. "Do prdele!" procedil jsem skrze zuby a pěstí praštil do podlahy. Zvedl jsem se a odešel do koupelny.
Tam ve skříňce, do které Ruki nikdy nechodil, jsem měl schovaný "Fernet poslední záchrany." Ani jsem se neobtěžoval jít si pro skleničku.
Vždycky když mi bylo těžko, pil jsem. Pil jsem hodně.
Když už byl celý dům prohledaný, vydal jsem se do nějakého blízkého baru.
Zmučeně jsem si sedl na židli u malého stolku v rohu a pil jedno saké za druhým.
Když v tom se přede mnou zjevila černovlasá osoba. "Uruho?" otázala se příkře a posadila se naproti mně. "Hm?!" zamručel jsem a kopl do sebe další sklenku. "Co se stalo? Že ses zase takhle ztřískal." Řekl klidně. "Udělal jsem největší chybu ve svým životě." Vydechnul jsem. "Posral jsem celej náš roční vzath!" zavrčel jsem a měl chuť někomu rozmlátit hubu. "Cos udělal?" vyptával se Aoi dál.
Z kapsy jsem vytáhl prstýnek a položil ho před Aoiie. Opatrně ho vzal do ruky a chvíli si ho prohlížel. "Tys'… Tys' ho… požádal o ruku?" zeptal se po chvíli a prstýnek mi zase vrátil do ruky. Kývnul jsem, Aoi se usmál. "Takže předpokládám, že řekl ne a ty se tady teš opíjíš…" Zavrtěl jsem hlavou. "Neodpověděl mi…"
Aoi tam jen tak seděl a zíral na mě. "Co mám dělat…?" zeptal jsem se ho. Chvíli se zapřemýšlel, ale pak se jal odpovědět: "No, tak k němu přijdi a rozumně si s ním promluv. Řekni mu, že jsi ho nechtěl vyděsit, ale že ho máš rád… Nebo tak něco. Však ty už si poradíš!" plesknul mě po zádech, že mi málem vylítly plíce. "No, já nevím…"
Udělal jsem blbost. To bylo jasné!
"Nesmíš se na to dívat tak pesimisticky. Ruki to pochopí." Tím jsem si teda taky nebyl jistý, ale nakonec jsem kývl.
Ještě asi hodinu jsme vedli takový klidný nezávazný hovor. Aoi mi vyprávěl, kam všude sebou Reitu vzal a já mu na oplátku vyprávěl něco o Rukim. Ruki s Aoiim se znal už docela dlouho, ale na Rukim bylo poznat, že je z něj trochu nesvůj.
"Tak mazej a pak zavolej, jak se vedlo." Řekl po chvíli a znovu mě poplácal po zádech. Vymanil jse ze sebe alespoň malý úsměv a zvedl se.
Došel jsem před můj domek. Tiše jsem otevřel a rovnou si to zamířil do ložnice.
Neslyšně jsem otevřel dveře a tichými krůčky došel k Rukiho půlce na posteli. "Ruki?" otázal jsem se. Ruki se poplašeně posadil a zadíval se na mě. "Já vím, že jsem to asi přehnal, ale… já vůbec nevím co mě to popadlo-" přerušil mě polibkem na rty. Tiskl se na můj hrudník a zavřel oči. "R-Ruki… nechtěl bys něco říct…? Nějak nechápu, co tím sleduješ?"
Ticho. Už podruhé na dnešek nechutné, sžírající ticho.
"Miluju tě…" zašeptal. Protentokrát jsem toho z něj víc nedostal. Povzdychl jsem si a hladil ho po zádech.
Asi po hodině jsem zkusil vyptávání znovu.
"Když já nevím…" odpověděl mi. "Není to… moc brzy?" zeptal se a posadil se na parapet.
Rok. Dlouhej, zkurvenej rok.
Povzdychl jsem si a vlepil mu několik polibků do vlasů. "Možná…" Bylo mi to trochu líto, ale zároveň… Měl pravdu. Asi to bylo moc brzo.
Už jsem byl skoro pryč z místnosti, když v tom na mě Ruki zavolal. "Uru, počkej…" otočil jsem se.
Chvíli na mě jen tak koukal, svými pomněnkově modrými očky.. "Jo…"
Můj život se totálně změnil…

---
Zabijte mě !! x3
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katana Katana | Web | 5. března 2011 v 16:16 | Reagovat

Nezabijem, chceme další díl!!! *Slintá*

To je tak pěknééééé... *slintá ještě víc* *třískla sebou v agónii o zem*

2 Katana Katana | Web | 5. března 2011 v 20:03 | Reagovat

Hele... piš a nemel... :D

3 Dai Dai | Web | 5. března 2011 v 20:07 | Reagovat

zabít tě?!.. a proooč?..
vždyť je to naprosto rozkošné a krásné *čumí jako by přišla o rozum*..
chá.. nafíc potřebuju nějakej doják.. mám mizernou náladu tak spoň něco.. a poslouchám u toho vyřvávačky.. taaky dobrý x)
PS: Další, další, další! *tleská, o rytmu svých slov*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
Oblíbené blogy: