~When I see you, I have a reason to laugh.~

Modrá ústřice - part 2.

4. března 2011 v 18:39 | Miu |  Modrá ústřice


Tak můj plán, že to bude na dva díli pomalu zkrachoval. Bude to asi na čtyři díly, páč tam do toho dalšího chcu napchať něco takovýho pikantního a v tom čtvrým bude kawaii zakončení... x33




Zítra za ním zajdu a...
… něco s tím udělám.
S tímhle pro mě uspokojujícím pocitem, jsem nakonec usnul.
Ráno, teda spíš v poledne, jsem si zaskočil do restaurace na jídlo, protože po tom, co jsem přiletěl, jsem si ještě nestihl zaskočit nakoupit.
Pak jsem se jen tak nečinně potloukal ulicemi okolo Modré ústřice.
Asi okolo druhé hodiny jsem přemohl své špatné předtuchy a vešel do baru. Byla tam jako obvykle tma a neonové nápisy drásající oči. Rozhlédl jsem se, jestli někde nespatřím tu bílou hromádku.
Uviděl jsem ho, jak sedí u baru a ucucává vodu. Pozdravil jsem barmana a posadil se vedle něj. Nic neříkal. Nepodíval se na mě, nepozdravil mě. "Ruki…?" otázal jsem se a dotkl se jeho ruky. Ruku stáhnul do klína a otočil hlavu na druhou stranu, než jsem byl já. "Ruki, prosím podívej se na mě." Trochu mě začínalo vytáčet, že dělá, že mě nevidí.
Chytil jsem ho za loket a vytáhnul ho před budovu. "Hey! Co děláš?! Pusť mě!! Nedotýkej se mě!" pištěl celou dobu, až se za námi několik lidí otočilo.
Táhnul jsem ho bez mála několik desítek metrů, než se uklidnil a šel v klidu za mnou. Nic jsem neříkal. Až v tom se Ruki najednou zastavil. Otočil jsem se na něj a už, už jsem na něj zase chtěl ječet, když v tom jsem si všiml co má na sobě. Pořád to samé jako včera, jen u toho měl vysoké černé boty nad kolena. Rozhodně to nebylo vhodné oblečení do společnosti. Stáhnul jsem si svůj kabát a přehodil mu ho přes ramena. Sahal mu téměř pod kolena, takže zakryl celé, jeho téměř obnažené tělo.
Začalo pršet.
"Kam… kam to jdeme…?" zeptal se mě po chvíli. Ve svém dlouhém kabátu jsem vyštrachal jeho ruku a pevně ji stiskl. "Ke mně domů…" Dál už se na nic neptal.
Když jsme došli ke mně domů, odvedl jsem ho do ložnice a ať si udělá pohodlí. Ani vlastně nevím, proč jsem ho odvedl do ložnice. Odběhl jsem si do koupelny, opláchnout si obličej ledovou rukou a trochu zapřemýšlet, co jsem to vlastně udělal a hlavně, co udělám teď…
Nechám ho u sebe? Dám mu peníze a pošlu ho pryč? Pošlu ho zase zpátky do toho baru?
Prozatím jsem tyto otázky nechal nezodpovězené a vrátil se do ložnice.
Ruki tam seděl zabalený v dece. Porozhlédl jsem se po pokoji a vydedukoval jsem, že Ruki bude asi nahý, protože na zemi u topení leželo úhledně poskládané oblečení. Tedy jestli se tomu oblečení dalo říkat. Sedl jsem si na postel vedle něj a vklouzl pod peřinu k němu. K mému překvapení jsem zjistil, že si přivlastnil moji košili. Když zpozoroval, že jsem si toho všiml, trochu se začervenal. "Já…" "Ššš…" umlčel jsem ho dlouhým polibkem. "Proč jsi mě sem přivedl…?" zeptal se a nesměle mi začal rozepínat knoflíčky na košili. "Abych tě měl jen pro sebe." Řekl jsem a natahoval se pro další polibek. Ruki mi přiložil prsty na rty a zvláštně se na mě zadíval. "V tom je něco víc…" Nechápal jsem, jak tak inteligentní klučina mohl skončit na zrovna takovém místě. Kývnul jsem. "Víš, Ruki já… Prostě… Asi tě mám ráda…" zakoktal jsem a cítil jsem, že rudnu až za ušima. Sklopil jsem zrak a čekal jsem na jeho reakci.
Ruki na mě dlouhou dobu jen tak zíral. Pak mi položil hlavu do klína a zavřel oči. Pochopil jsem z toho, že asi cítí totéž.
Ale ne… To ne… Tohle… Tohle měl být jen nezávazný sex na jednu noc! Nic víc! Rozklepal jsem se po celém těle a v hlavě se mi motaly pocity a co teď má kruci udělat?! Nevnímal jsem pořádně realitu.
Do reality mě přivedl až Ruki, který mnou trochu zatřásl. "Děje se něco…?" zeptal se vystrašeně a přetáhnul deku víc přese mě. Podíval jsem se do jeho modrých očí. A vlastně proč ne? Tak ho mám rád, bude tu se mnou… "Ne, jen jsem se trochu zapřemýšlel." Zalhal jsem a na čelo mu vtiskl polibek. Viditelně se uklidnil a po chvíli usnul. Kochal jsem se jím.
Jeho plnými rty, bledou kůží, světlými vlasy…
Vyvlíkl jsem se z jeho sevření a zavolal Reitovi.
"Mushi, mushi?" zeptal se rozespale a zívnul. "Doufám, že jsem tě nevzbudil?" zeptal jsem se s jistou ironií v hlase. "Ne." Zamručel a bylo slyšet, že zapíná vařič. "Tak co potřebuješ?" zeptal se a znovu zívnul. "No hele, víš… ty seš můj fakt velkej kámoš… já... No potřeboval bych s něčím pomoct. Teda přesněji s něčím." Vykoktal jsem. Chvíli bylo ticho. Pak se z druhého konce ozval smích. Dlouhý, provokativní, hlasitý smích. "No teda Uru! Ty ses nám zamiloval?" Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna Reita se mi bude smát. Reita se uklidnil. "To jako myslíš vážně?" zeptal se už trochu vážněji.
Cítil jsem se nadmíru trapně. "No, asi jo…" při těch slovech jsem nakouknul do ložnice a spatřil Rukiho jak sladce spí. "Fajn, takže co třeba za hodinu u Žlutého draka?" otázal se a čekal na moji odpověď. "OK, budu tam." Odpověděl jsem a oddychl si.
Neslyšně jsem vešel do ložnice, ze skříně vytáhl nějaké čisté oblečení a zase vycupital pryč. Zahučel jsem do koupelny, vyfénovat si vlasy, protože jsme šli v dešti a já měl vlasy celé splihlé.
Po čtvrt hodince jsem z koupelny vyšel, na papírek jsem Rukimu napsal, kam jdu a položil jsem ho na noční stolek.
Vyšel jsem do deštivého odpoledne a namířil si to ke Žlutému drakovi.
Když jsem tam přišel, v rohu, u malého stolku, jsem spatřil známou siluetu. "Konnichiwa, Reita." Pozdravil jsem a poplácal ho po rameni. "Eh, nazdar." Pozdravil mě a poukázal na prázdnou židli naproti němu. "Tak co? Kdo to je? Znám ho? Dělej Uru, vyklop to!" tlačil na mě. Bylo vidět, že je dost nedočkavý. "No tak prr…" peskoval jsem ho a posadil se. "Jmenuje se Ruki." Řekl jsem a usrkl si saké. "Ruki, Ruki…" přemýšlel. "Nedokážu si to jméno přiřadit k žádné tváři." "No víš… Ty ho nebudeš znát. Teď ti něco řeknu. A prosím nesměj se." Podíval jsem se na něj vážně. "Slibuju." Pozvedl pravou ruku a usmál se. "Já, když jsem přiletěl zpět do Tokia tak jsem… tak jsem šel do Ústřice…" "No…?" Reita mě vybídl, abych pokračoval. "No a tam jsem potkal… no Rukiho…" Reita vyprskl minerálku. "To jako, že je… z bordelu?" Ticho. Zrudly mi tváře. Reita zaklonil hlavu a hluboce se nadechl. "No teda… To bych vážně nečekal…" "Když já nevím, jak se k němu mám chovat." Knikl jsem a lokl si saké. "To já taky nevím. Ale zkus Aoiie, to on mě přece sbalil." Šibalsky na mě mrkl. Aoiie jsem neznal tak dlouho a zatím jsem v něm neměl takovou důvěru jako v Reitovi. Když viděl jak se na něj dívám, pochopil. "Tak mu řekni, že je hezký, že se ti líbí, že ho máš rád." Kývl jsem. "No tak já už půjdu." Řekl jsem a zvedl se. "Přeju hodně štěstí!" křiknul na mě Reita a zašklebil se.
Když jsem přišel domů, Ruki stále ještě spal. Stáhnul jsem ze sebe kalhoty a sako a jen v košili vklouzl k Rukimu do vyhřáté postele. Tiskl jsem si jeho hlavu na hrudník a usnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katana Katana | Web | 4. března 2011 v 20:19 | Reagovat

Jeheehee... romantika...

..to je pekné, chcu další...

2 Dai Dai | Web | 4. března 2011 v 20:37 | Reagovat

aaa... *-*
to je tak nádherný... *crying*
rozkošné...
Budu jen doufat že tu bude další dílešek co nejdřív xP.. nejlíp hodně brzo xD
PS: máš fakt zajímavý názvy podniků... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
Oblíbené blogy: