~When I see you, I have a reason to laugh.~

Because, I love you - part 5.

3. března 2011 v 17:39 | Miu |  Because, I love you

Se to teda fakt jako docela zamotává... Hlavně by mě zaujimalo, jak to s tim Rukim vykutim... Hlavně by to měl být happík! x3
EDIT: No jasně! Mám žůžo nápad! Ale bude to happík! Jen se možná (!!) vejdu do deseti dílů... Každopádně vím ako to bude končit! ^^



*Z pohledu Reity*
Leželi jsme s Aoiim v posteli, dokončili jsme co Uruha přerušil a teď jsme se dívali na nějaký film. "Nechoval se Uruha nějak divně?" zeptal se Aoi a vpletl mi prsty do vlasů. "No trochu… Když jsem tam s ním seděl, řekl mi, že mám obráceně triko, no tak jsem si ho stáhnul a on… prostě na mě tak divně zíral…" "On tě viděl bez trika?" Aoi začal tropit žárlivou scénu. "Aoi!" okřiknul jsem ho. Znovu si vedle mě lehl a položil si hlavu na můj hrudník. "Aoi, teď se prosím nějak nenaštvi, ale… Neměl by jsi se Kazukimu omluvit?" zeptal jsem se a skousl si ret. Aoi cosi zamručel, ale pak odpověděl. "Myslíš, že můžu ještě teď?" "Já myslím, že jo… Podle mě poslední dobou moc nespal…" odvětil jsem a natáhl se pro jeho věci. Hodil jsem po něm kalhoty, triko a mikinu, že by měl vyrazit nejlíp rovnou.
Aoi, po celou dobu co se oblékal, vypadal hrozně zkroušeně. "Hele, Kazuki… No on prostě to pochopí… Když mu to vysvětlíš…"
"Tak já už půjdu…" řekl tiše. Kývl jsem a políbil ho na čelo.

*Z pohledu Aoiiho*
Políbil mě na čelo a já vyšel do zamlženého podvečera.
Moc se mi nechtělo jet autem, takže jsem šel pěšky přes všechny ty parky, co tu jsou.
Když jsem došel před Kazukiho domek, chvíli jsem stepoval před dveřmi. Nakonec jsem sebral všechnu svou odvahu a zazvonil.
Nic se nedělo.
Už jsem chtěl odejít, ale v tom se otevřely dveře a v nich stál Byou. "Něco potřebuješ?" zeptal se, vcelku přátelsky a pustil mě dovnitř. "No, já… já… přišel jsem se omluvit. Kazukimu."
Byou kývl a ukázal do obýváku. "Počkej." Zastavil mě. "Jestli mu něco uděláš, byť jen zkřivíš vlásek, nedožiješ se rána!" mluvil tak měkce, ale zároveň pevně a rázně. Kývl jsem, že chápu a vešel do obýváku.
Kazuki tam seděl v klubíčku na křesle. Hlavu měl položenou na kolenech a v rukou svíral knížku.
"Ehm… Kazuki…?" otázal jsem se tiše. Kazuki pozvedl hlavu a zadíval se na mě svýma opuchlýma očima.
"J-já… Moc, moc mě mrzí, co jsem udělal…" posadil jsem se do křesla naproti němu. Kazuki kývl, jakože mi rozumí. Vůbec jsem nevěděl, co mu mám říct, nebo jak se k němu chovat. "P-proč… proč jsi to udělal…?" Chvíli jsem váhal, jestli mu to mám povědět, ale asi měl právo to vědět. "Já… já myslel jsem si, že… že můžeš za to… za to co je teď Rukimu…" bylo mi hrozně, když jsem mu musel tohle říct. "Máš pravdu…" Nechápal jsem. "Malou chvíli předtím než… než se to stalo jsem se s Rukim pohádal…" zavzlykal a otřel si oči hřbetem ruky. "A ty myslíš, že kvůli tomu? No pohádali jste se, ale… ty ho máš přece rád a on tebe taky, ne?" unikala mi souvislost, jak to Kazu myslí. "Já… já, řekl jsem mu, že se s ním rozcházím…"
Zasáhlo mě to jako blesk z čistého nebe.
"Já, já… Rukiho znám… On je na tohle hrozně citlivý… On už nechce být…" poslední slova říkal téměř neslyšně a téměř je pohltil jeho pláč.
Posadil jsem se na opěradlo křesla a hladil ho po zádech. "Tohle by Ruki neudělal…" zašeptal jsem mu do ucha a odešel jsem.
Hledal jsem pokoj, kde by mohl být Byou, že bych mu řekl, že už jdu. Prohledal jsem snad skoro celý dům, jen ještě jedny dveře zbývaly. Byly pootevřené, takže jsem do nich jen nepatrně šťouchl.
Nakoukl jsem dovnitř. Viděl jsem Uruhu jak vzlyká na postel a vedle něj seděl Byou a snažil se ho alespoň trochu uklidnit.
Civěl jsem jak tele na nový vrata. První co mi proběhl hlavou, bylo: "Byou a Uruha?"
Když mě Byou spatřil, nepatrně se usmál. Pohladil Uruhu po rameni a vyhnal mě z pokoje.
"C-co…? Ty a Uruha?" zeptal jsem se vyjeveně. Byou se začal smát, až mu doslova začali téct slzy. "Ne, to ne… Uru-chan se jen potřeboval u někoho vybrečet." Zašklebil se a utřel si slzy. "Jo tak Uru-chan, jo?" Uru-chan jsme mu mohli říkat jenom my a pan nanejvýš jeho přítel. Kterého teď údajně nemá. "Jeho věc…" úšklebek jsem mu opětoval a vyšel ze dveří.
Říkal jsem si, že když už jsem venku, že rovnou zaskočím za Rukim, jestli mu už není lépe.

*Z pohledu Rukiho*
Nudil jsem se. Nemohl jsem se zvednout, natož pak jít si pro kafe, které jsem nutně potřeboval. Spát jsem nemohl a když už jsem po dlouhé námaze usnul, probudil mě zlý sen. Pořád mi vrtalo hlavou, proč já?
Byl jsem na přechodu, šel se mnou dav lidí a přitom… přitom auto srazilo jen mě…
Proč to nebyl ten vysoký muž s kufříkem? Proč to nebyl ten Američan s dredama?
Ptal jsem se sám sebe na spousty otázek, na které jsem si nemohl odpovědět.
V tom do pokoje vešla mladá černovlasá doktorka s brýlemi. Nemohl jsem si pomoct, ale určitě jsem ji znal. "Poznáváš mě?" zeptala se a posunula si brýle víc na nos.
Ten hlas!
Ano, jistě, znal jsem ji. Chodila se mnou a Kazukim do třídy. Vždycky se kolem Kazukiho motala, ale Kazu… Věnoval se jen mě. Už tenkrát. Jak jen se ta holka jmenovala… Iza… Izu… Jistě, Izumi!
"Olala, výborně, vzpomínáš si!" zavýskla a vyhoupla se na parapet. "Víš, už tenkrát se mi Kazuki líbil. Ale on měl oči jenom pro tebe. Měl jsi zemřít Ruki… Když jsem tě před nedávnem srazila, měl jsi zemřít… Jen tak čistě náhodou bych se zjevila u zhrouceného Kazukiho a nabídla mu pomocnou ruku… No a jistě si domyslíš, jak by to bylo dál…
No a teď… Jistě to někomu řekneš, ale nikdo ti neuvěří… O to se postarám…"
Slezla z parapetu a z kapsy vytáhla něco, co bylo zabalené v látkovém kapesníku. Byla to sklenička, rozmlácená na střepy. Všechny střepy vysypala na noční stolek a jeden vzala do ruky.
Zaleskl se ve světle lampy. Přiložila mi ho na zápěstí zdravé ruky.
Silně zatlačila a ze zápěstí mi stékaly kapky krve. Chtěl jsem vykřiknout bolestí, ale moje hlasivky byly pořád mimo provoz, takže jsem ze sebe vydal jen jakési zachrčení.
"Všichni si budou myslet, že jsi blázen, že se řežeš a že nejsi schopný vést normální život. Nadosmrti skončíš v nemocnici a Kazuki? Bude zdrcen! Chudáček můj malý… Ale pro lásku se musí něco vytrpět…"
Poslední slova říkala už v psychopatickém smíchu.
Ona je tu blázen! Ne já!
Byl jsem zoufalý…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katana Katana | Web | 3. března 2011 v 17:49 | Reagovat

KEEEEHEEEEEEEE, neříkalas' náhodou že to bude heppáč?! xD

Chudášek Rukísek...

2 Katana Katana | Web | 3. března 2011 v 19:16 | Reagovat

SUPER!

No hlavně to koukej někdy dopsat... já si to zejtra přečtu :D

3 Dai Dai | Web | 3. března 2011 v 20:07 | Reagovat

aaaa... D-dokonaloooost O___o.. fáákt hustý
šmarjá..no ale chudáček Rukineek... hle sis na něj nějak zasedla coo? xD
no ale bude to v pohodě že joo?.. xD

4 Sean Sean | E-mail | Web | 25. října 2011 v 2:02 | Reagovat

Vstřebal jsem to, neboť žádný učený z nebe nespadl....žeee:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
Oblíbené blogy: