~When I see you, I have a reason to laugh.~

Because, I love you - part 4.

3. března 2011 v 14:04 | Miu |  Because, I love you

Tohle je takový děsně oddychový díleček, potom minulém...
Není to zas tak špatné, ale chudáček Uru... =(






Vyšel jsem ke vchodovým dveřím a už odtud jsem slyšel, sice jen tlumeně, ty nechutně vulgární vzdechy našeho basskytaristy a kytaristy.
Hledal jsem klady a zápory, ale nakonec převýšily klady. Zazvonil jsem. Přeci jen, proč Reitu nepoškádlit zrovna v takové pikantní záležitosti.
Ležérně jsem se opřel o futra a čekal, kdo mě poctí návštěvou. Za chvíli jsem uslyšel kroky. Dveře se otevřely a v nich stál Reita. Vypadal hrozně roztržitě. Měl na sobě bílé boxerky s červenými a růžovými srdíčky, které už jsem někde viděl. No jistě! Hodila je jedna fanynka po Aoiim a on je od té doby nosil pro štěstí. Pak na sobě měl tílko. To už možná bylo jeho, ale bylo obráceně. Měl neuvěřitelně rozcuchané vlasy a povolenou pásku, takže si ji pořád nervózně povytahoval nahoru.
A čeho jsem si všiml ještě bylo to, že měl otlačená kolena… od klečení…
"Nevyrušil jsem při něčem… intimním?" zeptal jsem se a stěží jsem zadržoval smích.
Reita byl očividně hodně v rozpacích. "No… To…" nevěděl co říct. Byl tak neuvěřitelně roztomilý, když se styděl. "Klídek, mě to je jasný… Neber si to osobně, ale potřeboval jsem za Aoiim… A vlastně mluvit i s tebou." "Se mnou?" zeptal se a bylo vidět, že už se trochu uklidnil.
Reita odběhl do ložnice a já se uvelebil na kožené pohovce. Za chvíli se z ložnice ozvalo zapištění. Cuknul jsem sebou a pak se zvedl a štrádoval si to podívat se na ty dva, co tam vlastně provádějí.
Aoi se chtivě plazil po Reitovi, který se ho snažil všemožnými způsoby odstrčit. Aoi měl na sobě černé úzounké boxerky, s krajkou na lemech a na zadečku s potiskem dopravní značky "zákaz vjezdu". Na ty jsem se taky dobře pamatoval. Kupoval jsem je Reitovi k osmnáctinám.
"Aoi, ty nadrženče!" křikl na něho Reita a odstrčil ho na kraj postele.
Sám pro sebe jsem se usmál a vrátil se zpět do obýváku. Posadil jsem se na parapet a nechal se ubírat slastnými a perverzními představami na Reitu.
Kdybych se mohl dotýkat jeho nahého těla, cítit jeho dech, tep a tlukoucí srdce…
Až teď, po několika letech, jsem si uvědomil, že mě Rei-chan, vždycky hrozně přitahoval. Nebyla noc, kdyby se mi o něm nezdálo. Tak moc jsem Aoiimu záviděl. On, Reita, byl k Aoiimu vždycky tak pozorný, vždycky když jsme měli mezi zkoušením pauzu, Aoi seděl v křesle v rohu a na něm seděl Reita. Vždycky mu něco pošeptal, sem tam ho políbil, dotkl se jeho tváře, zapletl prsty do jeho vlasů…
Dal bych cokoliv za to, kdybych mohl něco takové ho pocítit.
"Uru?" vyrušil mě ze svého snění Reita. "V pohodě?" zeptal se a posadil se na pohovku. "Jo, jo v pohodě." Vykoktal jsem ze sebe a posadil se vedle něj. "Eto… Máš… máš obráceně tílko…" řekl jsem po chvíli, aby řeč nevázla. Reita se trochu začervenal a stáhl si tílko.
Jeho vyrýsované svaly mě naprosto ohromily. Kdekoli se zdráhal sundávat si triko, před někým. Na krku měl pověšený kovový přívěšek, zakončený malým kovový puzzlíkem, na kterém bylo napsána "I love you". Ovládl jsem se a přestal na něj zírat.
"Tak o čem jsi se mnou chtěl mluvit?" zeptal se Reita a sedl si do tureckého sedu. "Vlastně jsem se jen chtěl zeptat…." Odpověděl jsem. Reita kývl hlavou, ať pokračuji. "Aoi už se Kazukimu omluvil?" Reita zavrtěl hlavou. "Já… Nějak opatrně mu tu nadhodím u večeře. Jistě chápeš, že teď na to nebyla vhodná doba…" zašklebil se na mě a spiklenecky na mě mrknul. Usmál jsem se na něj, i když mi zrovna dvakrát do smíchu nebylo.
"Děje se něco?" zeptal se mě. "Když jsi přišel, byl jsi samý úsměv, ale teď…" "No… Ne, o tom s tebou nemůžu mluvit." Nemohl jsem mu říct, co k němu cítím. "Ale prosimtě! Taky jsi byl první, co jsi věděl, co cítím k Aoiimu, no ne?" "To jo, ale… to prostě nejde tady…" mluvil jsem tiše, ani sám jsem, ale nevěděl proč. "Proč ne tady?" zeptal se chladně Aoi a přistoupil zezadu k Reitovi, který stále seděl na pohovce.
Jednou rukou mu provokativně zajel za výstřih a druhou mu zaklonil hlavu, aby ho mohl políbit.
"Snad mi ho nechceš přebrat?" ušklíbnul se na mě. "I kdybych chtěl, tak silně pochybuju, že by se mi to povedlo…" odvětil jsem prázdně a zvedl se, že už půjdu. Reita se zvedl taky, ze slušnosti by mě doprovodil, ale Aoii ho chytil za ruku, takže jsem je nechal být. "Dobrý, trefím sám." Řekl jsem rychle a odešel jsem do předsíně natáhnout si bundu. Podíval jsem se do zrcadla a spatřil jsem Aoiie, jak sundává Reitovi nátělník a oplzle se jej dotýká na každém kousku jeho téměř nahého těla.
Smutně jsem si povzdychl a vydal se do chladného odpoledne.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Katana Katana | Web | 3. března 2011 v 15:00 | Reagovat

Opakuji to, co už několikrát: V některých případech chudáka Uruhu vážně lituju...

Takže, Aoi, koukej se omluvit Kazukimu, nejlíp se s ním rovnou dej dohromady, ať je Urísek zase happy a má Rei-chana jen pro sebe...

...A Miu, ty si hezky zvyšuj ego a nakul další díl :D

2 Katana Katana | Web | 3. března 2011 v 16:30 | Reagovat

Jéééé... já si normálně pořídím RSS feed, abych na Seznamu.cz hned viděla, až dáš další kapitolu :D

A samozřejmě doufám, že se tam taky někdy (nejlíp někdy hodně brzo) objevěj...ehm... nějaké ty explicitní scénky, však víš :D

3 Dai Dai | Web | 3. března 2011 v 16:34 | Reagovat

aach.. Chudášek Uru-chan...
nyaa. ale ty se neska vážně nějak činíš! x).. jen tak dál ^^
wow.. ale vyvíjí se to vážně zajímavě o.o ..dokonalé...
no tak honem s dalším dílem ju?.. :DD

4 Katana Katana | Web | 3. března 2011 v 17:03 | Reagovat

Kehee, dyť já taky MYSLELA to Uru x Byou... samozřejmě, že tam Ruki nebude provozovat asi něco, když leží v nemocnici, žeano... xD

Ale tak co se dá dělat... počkám si na to PWPčko...

5 žencká žencká | Web | 3. března 2011 v 18:38 | Reagovat

hahah!!! a ty boxerky už od toho památného dne nesundal, jenom je každej tejden obrátil... a tak už nebyly bílý s čelvenejma a zůzovejma srdíčkama, ale žlutý s... žlutý.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
Oblíbené blogy: