~When I see you, I have a reason to laugh.~

Because, I love you - part 3.

3. března 2011 v 12:33 | Miu

Jsem totálně vyždímaná!! Moje inspirace a moje prsty nutně potřebují nával kakaa, nebo něčeho sakramentsky kalorickýho! *Kalorie, pojďte k mamince*
PS: Docela se to tam komplikuje, ale já věřim, že nejste uplně tupý a nějak to z toho vydedukujete! xD
EDIT: Z Byoua začínám mít oblíbenou postavu.... Hlavně ten jeho monolog se mě fakt vydařil... Já vim sem egocentrická, ale tohle fakt přiřazuju k mým mistrovským větám a souvětím!!




*Z pohledu Rukiho*
Díval jsem se z okna. Už se stmívalo.
"Ruki…?" něčí hlas vyrušil mé snění. Byl to Aoi. Takže ho Byou potkal a vyřídil. "Chtěl jsi mi něco?" pokračoval, když si byl jist, že vnímám. Nepatrně jsem kývl a podal mu papírek, který ležel na nočním stolku. Napsal jsem to už několik hodin před tím.
"Baka! Co tě to popadlo?! Prosím, Aoi, viď, že to není pravda!! Drž se od Kazukiho dál. Prosím!"
Pevně jsem stiskl jeho ruku. "Já… já… omlouvám se…" vykoktal ze sebe a zvedl se ze židle. Došel k oknu a opřel se čelem o sklo.
Z šuplíku jsem vytáhl větší papír a začal psát. Zaklepal jsem tužkou o rám postele, aby si mě všiml. Otočil se na mě a rychle přečetl to, co tam stálo. "Mám se můj jít omluvit?" zeptal se mě s pozdviženým obočím. Zaklepal jsem si prstem na čelo na náznak toho, že by byl hlupák, kdyby to neudělal. Aoi si promnul oči, pozdvihl ruku na pozdrav a odešel.

*O několik hodin dříve*
*Z pohledu Kazukiho*
Seděl jsem na zemi a držel se za bolavý nos. Byou se snažil Yuuta uklidnit. Uruha tam jen tak stál a omluvně se na mě díval. Reita se rozeběhl za Aoiim. Podle toho co se tady roznášelo, Reita s Aoiim spal.
Uruha ke mně přišel a čudnul si vedle mě. "Nech ho být!" Yuuto se očividně neudržel a hned by do něčeho praštil. "Yuuto neblázni, seš jak malej!" okřiknul ho Byou a odtáhnul ho do koupelny.
"Já… Moc se ti omlouvám… Za Aoiie… On… je hlupák, přehání to!" začal se omouvat i když to vůbec nebyla jeho chyba. "Proč?" zeptal jsem se zkroušeně a z kapsy vylovil kapesník. "On… No, já ani nevím… Zkus se zeptat Reity…" odmlčel se. "Pojď, hodím tě do nemocnice…" dořekl a pomohl mi zvednout. Položil mi ruku kolem ramen a táhl mě ven k autu.
Prošli jsme kolem koupelny, kde právě mluvil Yuuto s Byouem. "Kam si my-" vykřikl Yuuto, ale byl včas přerušen Byouem. Tedy přesněji houbou, kterou hodil Byou.
"Všichni se chováte jak malý fakani!" řekl nahlas. Nahlas, ale nekřičel. Už byl očividně vytočený na nejvyšší míru.
"Nejdřív Aoi, teď tady tropí scény Yuuto! Proč?! Proč!! Kvůli Rukimu?!"
Cítil jsem, jak mě v očích pálí slzy. Zavřel jsem oči a opřel se čelem o Uruhovo rameno.
"Myslíte si, že se všechno vrátí do normálu, když se rozhádáme? Že se Ruki vrátí s úsměvem na rtech? Že bude zase zpívat? Oh, jak naivní! Ruki si ještě hodně dlouho ani neškrtne! Vím, jak vypadá, viděl jsem ho! Všichni bychom měli být rádi, že je živý, že vnímá a že je! Kurva, že prostě je! Fyzicky se to možná lepší, ale psychicky to je troska! Myslíte si, že mu pomůže, když spolu nebudeme mluvit? No? Myslíte?"
Byou ukonči svůj dlouhý monolog křikem. Nikdy jsem ho neviděl takto rozčíleného. Vyběhl z chodby pryč do nejbližší místnosti a zamkl se.
Nastalo dlouhé ticho. Yuuto čuměl provinile do země, Uruha taky. "Kluci…?" vzlykl jsem. Oba dva se nejdříve podívali na mě a pak na sebe. Dlouho na sebe civěli. Pak Uru natáhnul ruku k Yuutovi. Ten na nic nečekal a přátelsky ji stiskl. "Já… Snad to s Aoiim nějak, za pomoci Reity, urovnám." Yuuto kývl. "A já s Byouem."
Yuuto se vydal směrem k pokoji, kde se zamknul Byou a Uruha mě odvedl k autu.
Celou cestu nikdo z nás neprohodil ani slovo.
Seděli jsme asi půl hodiny v čekárně. Uruha měl skloněnou hlavu a prsty si pohrával s řetízkem, co měl na krku.
Na mě tam zíralo asi tříleté děcko. Měl jsem zakloněnou hlavu, ale i tak jsem cítil, že na mě zírá.
"Aki-kun, nech toho! Je to neslušné!" Okřikla ho, asi jeho matka. On si z toho nic moc nedělal a dál na mě zíral. Začal jsem tedy zírat taky. Ani nevím, jak dlouho jsme tam tak na sebe civěli, ale vím, že to všechno skončilo, když doktor zavolal další.

*Z pohledu Uruhy*
Když Kazuki vešel do ordinace, zůstal jsem tam sedět. Netrvalo dlouho a Kazuki vyšel ven s jakýmsi čímsi na nose. Kývnul na pozdrav tomu chlapci a následoval mě ven z nemocnice. "Hele Kazu… Nechtěl bys ještě zajít za Rukim?" otázal jsem se ho na parkovišti. Kazuki sklesle zavrtěl hlavou. "Proč ne?" zeptal jsem se ho, i kdy jsem věděl, že to je docela risk. "P-prostě ne…" fňuknul. Objal jsem ho kolem ramen a konejšivě ho hladil po zádech.
Hodil jsem ho domů a sám jsem jel za Aoiim a Reitou, k nim domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katana Katana | Web | 3. března 2011 v 12:56 | Reagovat

Jeheee... já začínám mít dojem že tam Reitu s Aoiim načape, jak ***... xD

Krásný, krásný, krásný... megakrásný... xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
Oblíbené blogy: