~When I see you, I have a reason to laugh.~

A co já...?

26. února 2011 v 16:10 | Miu




Tak když už jsem vyhlásila konec pozastavení přikládám rovnou i slash... Kterej sem psala asi dvě hodiny... Námětově to je teda fakt fraška, ale musela jsem se nějak dát do formy, kdyby mě napadnul zase nějakej jinej slash... xD

Položil jsem na stůl dva talíře s jídle a sám si sedl k jedné straně stolu. Čekal jsem až Reita přijde, protože jsem na něj volal už asi před deseti minutami. Dalších deset minut a nikde nikdo.
"Reito!" zavolal jsem do obýváku. Ozvalo se jakési zamručení a za chvíli z obýváku vyškobrtal Reita. Mile jsem se na něj usmál a dal se do jídla. Reita se posadil, ale jíst nezačal, jen se na mě díval.
"Děje se něco?" zeptal jsem se s pusou pečených brambor.
Následovala nepříjemné ticho narušované jen tikáním hodin.
"Měli bychom si promluvit." Prolomil ticho. Takový tón, který nasadil se mi vůbec nezamlouval.
"A o čem?" otázal jsem se a snažil se zůstat klidný, ač jsem z jeho pohledů i gest byl nervózní.
"Už to není co to bývalo, že jo?" zeptal se mě a čekal na mou odpověď. Chvíli mi trvalo, než mi došlo o čem mluví.
Polil mě ledový pot. Byla pravda, že poslední dobou jsme spolu moc nemluvili, už jsem si ani nepamatoval, kdy jsme spolu spali naposled, ale pořád jsem ho miloval. On ale očividně ne.
"Není…" řekl tiše, když vypozoroval mou reakci.
"Uru, není mi to příjemné a myslím, že tobě také ne, ale… asi bychom to měli ukončit." Podíval se na mě a chytil mě za ruku, která byla položená na stole.
Pomalu mi všechno začalo docházet. Nemiloval mě, ale ten hlavní důvod, proč už se mnou nechtěl být, byla zcela jistě nějaká osoba.
"Kdo je to…?" otázal jsem se tiše, že jsem zapochyboval, že mě vůbec slyšel. Reita si povzdychl, ale nakonec odpověděl: "Ruki…"
Cítil jsem jak se mi do očí derou slzy.
"A-asi bych už měl jít…" zakoktal a zvedl se. Přišel ke mně a naposled mě políbil na čelo.
Nechtěl jsem si připustit, že Reita odchází. Se slzami v očích jsem se za ním rozeběhl a obejmul ho v pase. "Prosím, Reito… neopouštěj mě!" zašeptal jsem a zabořil hlavu do jeho mikiny. "Nemůžeš mě donutit, abych tě miloval." Zašeptal a políbil mě do vlasů.
Měl jsem sto chutí říct mu, že bych ho klidně donutil, ale sám jsem dobře věděl, že to nejde.
Pomalu jsem spouštěl ruce z jeho zad a klesal na kolena.
"Promiň…" to byla poslední slova než definitivně odešel z mého bytu i života.
Schoulil jsem se do klubíčka na chladnou zem. Rozbrečel jsem se jako pubertální jedinec. Uvědomoval jsem si své naivní chování, ale Reita pro mě znamenal všechno. Bylo to už devět let, co jsme si začali náš první románek (Pozn. autorky: Žijeme v té době, kdy jim je asi 25.). A teď, po těch devíti letech, to všechno končí.
Asi po hodině co jsem tam ležel schoulený na zemi, se ozval zvonek. Neměl jsem chuť se s nikým vybavovat a proto jsem se ani neobtěžoval zvednou, abych otevřel.
"Uru jsi tam?" Poznal jsem, že se jedná o Aoiiho. Ale i tak jsem zůstal ležet na zemi a nic nevnímal.
Začal jsem vnímat, až když v zámku zarachotily klíče.
"Uru?" otázal se Aoi, když strčil hlavu do dveří. Až když si všiml, kde ležím, vklouzl ke mně do bytu celý a klekl si ke mně.
"Uru proboha co se stalo?" zeptal se starostlivě a vzal mě kolem ramen, aby mě posadil. "N-nic..." zafňukal jsem a setřel si slzy hřbetem ruky. Aoi se ušklíbnul a dřepnul si přede mě, že se můj nos skoro třel o ten jeho. "Neříkej, že nic… Sám víš, že je to dost směšně, no ne?" Kývnul jsem na souhlas, ale stejně jsem nebyl schopen říct mu, co se stalo. "No?" nenechal se odbýt. "Rei-Rei se se mnou rozešel." vzlyknul jsem. Aoimu se přes tvář mihlo něco, co se nedalo popsat. "To bude dobrý…" konejšil mě, když jsem se znovu rozplakal. "To nebude dobrý! Není nikdo, kdo by mě miloval."
Až po chvíli mi došlo, jak sobecky se chovám. "Ale…" Aoi už chtěl protestovat, ale včas si uvědomil váhu slov, která mi chtěl říct. Po chvíli ticha, ale stejně něco řekl. "A co já…?"
Vyděšeně jsem se na něj podíval. Na jeho tváři se uvelebil koketní úsměv. Aoi se ke mně naklonil, že už se naše nosy o sebe třely. "Aoi co blbneš?!" vykviknul jsem a snažil se Aoiiho odstrčit. Avšak Aoi byl neodbytný, sevřel mi ruce za mými zády a dobýval se jazýčkem do mých úst. "Aoi to nejde…" Ač nerad, jsem musel Aoiiho odmítnout. Nebo spíš mu zatarasit cestu k mému srdci. Podvědomě jsem tušil, že by to dopadlo tak jako s Reitou. "Proč by to nešlo?" odhrnul mi vlasy z čela a zadíval se na mě svýma pomněnkově modrýma očima (Pozn. Autorky: Už měl zase čočky!).
Usoudil jsem, že mi to neuškodí…
Uvolnil jsem se v jeho náručí a nechal ho, ať mi svléká oblečení.
Po asi pěti minutách jsem se v jeho sevření ocitl téměř nahý. Teď byla řada na mě. Nesměle jsem se na něj převrátil. Nebyl jsem na to zvyklý. Ostatně všechno okolo sexu si Reita obstarával sám (vyložte si to jak chcete!).
Začal jsem mu nesměle rozepínat knoflíčky na jeho úplé černé košili. Aoi už byl slušně nadržený, takže když jsem mu rozepl poslední knoflík, převrátil se znovu na mě a i poslední kus mého oblečení -červené boxerky se šněrováním- odhodil někam na druhou stranu místnosti.
Sklonil se nad mým klínem a začal motýlími polibky mapovat moje stehna na vnitřní straně. Neubránil jsem se slastnému zakňučení. "Tak přece se ti to líbí…" zavrněl mi do ucha které po sléze jemně skousnul.
Kvůli mé neschopnosti si Aoi musel kalhoty stáhnout sám a až potom se začal věnovat zpracování mého rozkroku.
Slastně jsem se zmítal pod každým jeho dotykem, ale v duchu se připravoval na nejhorší. Věděl jsem, že to bude Aoi chctít.
Když jsem se vyprázdnil do je úst, naklonil se nade mnou a kývnul, že to bude trošku bolet. Trošku víc.
Více méně na nic nečekal a jedním jemným pohybem do mě vnikl.
Bolest! Prudká, palčivá bolest se mi drala přes páteř a hlasivky, formou bolestného zaskučení, ven.
Aoi poslušně setrval, ale nevydržel a začal přirážet.
Přirazil poprvé.
Přirazil podruhé.
Pak přirazil potřetí a konečně se dočkal mého prvého slastného vzdychu. Perverzně se na mě zašklebil a začal přirážet o něco tvrději.
Místnost se začala plnit slastnými vzdechy.
"A-Aoi… já…" nedořekl jsem větu a vyvrcholil do jeho sevřené dlaně. Aoi ještě párkrát přirazil a vyprázdnil se do mých útrob což mě donutilo prohnout se v zádech jako luk.
---
Leželi jsme spolu na chladné podlaze, která příjemně ochlazovala naše horká těla. "Uru…?" otázal se Aoi a stiskl mou ruku. "Hmm…?" zamručel jsem. "Miluju tě…" zašeptal mi do ucha a pevně si mě přitáhnul k sobě.
---
Leželi jsme tam spolu déle jak hodinu. Už už jsem začal na Aoiiho hrudi podřimovat, když v tom v zámku zarachotil klíč. Vylekaně jsem otevřel oči a napjatě sledoval dveře.
Za chvíli se dveře otevřeli a v nich stál… Reita?!
Přes můj i Aoiiho pas byla přehozená košile, ale i tak jsem se cítil nadmíru trapně.
V tom jsem zpozoroval, že hned za Reitou stojí Ruki. "Já…Eh, přišel jsem si pro věci." Vykoktal ze sebe Reita a proběhnul kolem nich. Za ruku táhnul Rukiho. A oba se usmívali jako měsíček na hnoji…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kana Kaii ドモ Kana Kaii ドモ | Web | 26. února 2011 v 16:21 | Reagovat

:D Ten koniec! xDD Strašne smiešny...ale keďže nemám moc času tak som to prečítala rýchlo xP A musím pochváliť že si stále nestratila to čo v tebe bolo xDD (Neviem kedy si napísala svoj posledný slash xD)...Aj keď mi to niečo pripomína xP To čo sa schováva pod mojím vankúšom xD Je to krásne! n_n

2 Kana Kaii ドモ Kana Kaii ドモ | Web | 26. února 2011 v 16:32 | Reagovat

Jj :-P Zase nemáš zač...tak dúfam že aj ďalej budeš písať =)

3 Dai Dai | Web | 26. února 2011 v 18:12 | Reagovat

Wow.. ten konec.. rozkošné :))
Jinak fakt sílaa.. nyaa.. dokonalé...
Řekla bych že si ve psaní stále lepší a lepší.. teda pokud to ještě de! x)

4 Dai Dai | Web | 26. února 2011 v 18:19 | Reagovat

ahaa.. tak nic.. ale mohlas to aspoň skusit! xD..
jo to je vod nich.. zrovna mám rozepsanej článek s tou písničkou x)
No já nevim mě se líbí ten konec no xD.. ale to neznamená že se mi nelíbí zbytek.. to néé.. je to úžasné.. ^^

5 žencká žencká | Web | 26. února 2011 v 19:13 | Reagovat

heheh.. měsíček na hnoji.. XD  bylo tam víc takovýchle podivných výrazů..já mam co řikat, ale chňúúúúú nádhernýý

6 Katana Katana | Web | 28. února 2011 v 17:42 | Reagovat

"Bolest! Prudká, palčivá bolest se mi drala přes páteř a hlasivky, formou bolestného zaskučení, ven."
Právě jsi mě donutila si znovu přečíst První Sníh.

Začátek, až po větu "nemůžeš mě donutit, abych tě miloval" je tak trochu klišé, ale jinak dobrý. Hodně, hodně, hodně dobrý.

A... eheee... měsíček na hnoji (?)... Do textu mi to moc nesedí, ale jako slovní obrat to je úplně neuvěřitelný :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
Oblíbené blogy: