~When I see you, I have a reason to laugh.~

Ztráta 1.díl

18. prosince 2010 v 19:24 |  Ztráta
ztráta
Vzbudil až podezřele moc dobrý ohlas...
Název je jen prazatimní, třeba ještě usyslim něco lepšího!!
Viz. perex


"Kdes' zase byl?!!" Zavřeštěla na mě matka a v zátylku mi přistál lepanec. Tuto otázku jsem ignoroval, sehnul jsem se, abych se vyhnul další facce a vyškobrtal po schodech do svého pokoje.
Do batohu jsem naházel pár svých osobních věci, nové džíny, triko, mikinu, pár stovek co jsem měl našetřeno a zase jsem vyšel do chodby a seběhl po schodech do předsíně.
"Kam si myslíš, že deš?" Vyštěkla na mě znovu, chytila mě za vlasy a strhla na zem. Ač to někomu přišlo divné, tato křehká a hlavně malá ženština dokázala vyvinout obrovskou sílu. Majznul jsem sebou o zeď a shodil jsem při tom z police kartáč a hromadu klíčů.
"Není ti osmnáct a venku se nemáš co flákat!! Zase chceš jít za tím svým… milencem?!" zavřeštěla. Znovu jsem ji ignoroval a postavil jsem na nohy. Věnoval jsem ji jeden jediný ublížený pohled a vystřelil ze dveří.
Bezmyšlenkovitě jsem chodil setmělými ulicemi, až jsem nakonec došel na hřbitov. Někomu by to přišlo strašidelné, mě však ne.
Byl tu můj milý. Ten, o kterém si matka myslela, že žije a že se s ním vídám. Pravda je, že toho muže minulý měsíc srazilo auto.
Přišel jsem před velký černý náhrobek se stříbrným nápisem. Letmo jsem pohledem přelétl přes náhrobek a ujistil se, že je to ten správný. Stálo tam "Suzuki "Reita" ", víc jsem vědět nepotřeboval.
Posadil jsem se vedle něj a potichu se rozbrečel. Mé tiché vzlyky se rozléhaly po stichlém a rozlehlém hřbitově.
"Chybíš mi…" zašeptal jsem, zapálil svíčku a hodil před náhrobek tři rudé růže.
Potichu jsem scházel z mírného svahu po kamenité stezce, když v tom se mi před nohy svalila štíhlá osoba. Ve svitu měsíce jsem zahlédl, že má tmavé vlasy, ale jinak nic, protože jsem se přes něj svalil a přes malé kamínky si rozedřel kolena a bradu.
"P-promiň…" začala se ona osoba omlouvat a pomohla mi zvednout se na nohy. Skučel jsem bolestí, skoro jsem se ani neudržel na nohou. "Jsi v pořádku?" zeptal se a pro jistotu mě posadil na trávník. "Je to jen povrchové, ale chtělo by to obvázat." Poznamenal vědátorsky. "Máš kam jít?" zeptal se. Zavrtěl jsem hlavou a sledoval, co udělá dál. "Aha… Jestli chceš, můžeš jít ke mně." Řekl a usmál se na mě. "No, já bych… To nejde… Ani nevím, kdo jsi." Odvětil jsem. Mladík se usmál a pomohl mi na nohy. "Přece bys nezůstal tady. Jedna noc tě snad nezabije, ne?" Usmál se a podepřel mě, abych se znovu neskácel k zemi.
Vyšli jsme kovovou brankou pryč ze hřbitova a zamířili křovinatou stezkou k okraji města.
Po chvíli jsme došli před malý, bíle natřený baráček s malou předzahrádkou.
Otevřel dveře a hned první čeho jsme si všiml, byla koláž, která visela na protější straně předsíně.
Byl na nich tendle černovlasý mladík, pak Reita a na jedné fotce v rohu i já.
"Ty jsi Ruki, viď?" otázal se, když viděl jak to tam zkoumám.
Váhavě jsem kývnul hlavou a čekal co mi řekne dál.
"Reita... On je… byl… můj bratr." Dodal a sklonil hlavu. Připadalo mi jako by brečel. "Téměř každý večer za ním chodím, ale dnes jsem tak viděl tebe. Hned jsem tě poznal. Reita o tobě mluvil často. Měl tě opravdu moc rád… Jo a já jsem Aoi. Předpokládám, že se ti o mě Reita nezmiňoval."
Kývnul jsem hlavou. Aoi o mě věděl, ale za celou tu dobu co jsem s Reitou byl, se mi nikdy nezmínil, že má bratra. Nebyli si vůbec podobní.
Znovu mě chytil kolem pasu a pomalu dovedl do obýváku. Pak odešel a za chvíli se vrátil s dezinfekcí a obvazem.
Obvázal mi obě kolena a na bradu a kus tváře nanesl jakousi hlenovitou, bílou hmotu, která slušně pálila.
Pak znovu odešel a nechal mě docela dlouhou dobu osamotě. Klížily se mi oči a v hlavě mi chaoticky vířily vzpomínky. Na Reitu. Na ustavičné bití rodičů. Na dnešní večer.
Sklouznul jsem na opěradlo křesla, vzal do objetí nějaký polštář a usnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kana Kaii ドモ Kana Kaii ドモ | Web | 18. prosince 2010 v 20:28 | Reagovat

xDD Ďalšia poviedka, ktorú budem čítať...Konečne niekto napísal čo som čakala! x)

2 žencká žencká | Web | 3. ledna 2011 v 16:39 | Reagovat

to je dokonalýýýýýýýýýýý

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
Oblíbené blogy: